Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Deathmetaloví matadori z východného Flámska na budúci rok oslavujú dvadsaťročnicu. Fakt to uletelo od čias, kedy som ich v Prahe videl spolu s DYING FETUS, VADER, CRYPTOPSY a KATAKLYSM, a vtedy mi ani veľmi nesadli, lebo vtedajší bubeník akosi nemal svoj deň. Od tých čias sa ale partia okolo vokalistu Svena de Caluwé vypracovala na jednu z popredných bánd európskej scény, a ani na tej svetovej nejde o nejaké treťoradé meno. A tie ďalšie koncerty, ktoré som videl neskôr, už boli prinajmenšom solídne.
Od roku 1998 ABORTED vyprodukovali celkom rozsiahlu diskografiu, v ktorej majú okrem iného osem dlhohrajúcich albumov. Aktuálny „The Necrotic Manifesto“ je vonku od konca apríla, obsahuje štrnásť skladieb, textovo na tému smrť-krváky-násilie a Belgičania (s americkým bubeníkom) sa tu prezentujú v stále slušnej forme. Počas rokov sa zo surového death/grindu prvých albumov transformovali na moderne znejúce svižné a agresívne deathmetalové monštrum so súčasným nabrúseným, kvalitným „drahým“ zvukom. (Pochvala za kopáky, ktoré znejú ako kopáky!)
ABORTED ani tu nezaprú od istého času výraznú inšpiráciu CARCASS z obdobia „Necroticism...“ a „Heartwork“, to znamená technicky prešpekulovane, zároveň úderne a na pomery predsa len dosť brutálneho death metalu aj výrazne melodicky. Mnoho riffov, melódií a vokálov, hlavne tých vyšších revaných, smrdí mršinou, ale v kombinácii s priamočiarymi surovými deathgrindovými náklepmi a Svenovými hlbokými growlami sú ABORTED stále dostatočne svojbytní a v zástupoch žánrovo príbuzných bánd rozoznateľní – skrátka viete navzájom rozoznať ich, EXHUMED, IMPALED a pár podobných. Živé, chytľavé skladby, pekné sóla, dramatická atmosféra, nesmrdí to potuchnutým old schoolom ani deathcoreovým „morským prasiatkom“, dobré je to.
8 / 10
Vault Of Horrors (2024)
Maniacult (2021)
Terrorvision (2018)
Retrogore (2016)
The Necrotic Manifesto (2014)
Global Flatline (2012)
Strychnine.213 (2008)
Slaughter & Apparatus: A Methodical Overture (2007)
The Archaic Abattoir (2005)
The Haematobic (EP) (2003)
Goremageddon: The Saw and the Carnage Done (2003)
Engineering the Dead (2001)
The Purity of Perversion (1999)
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
